Telefon:(+420) 596 242 117
Komórka:(+420) 602 583 952
E-mail:adwokat@firma-w-czechach.pl
  • Čeština
  • Polski

Publikacje

Vznik pracovního poměru a pracovní smlouva

Jak vzniká pracovní poměr?

Pracovní poměr vzniká na základě pracovní smlouvy. Ta musí být mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem uzavřena písemně, přičemž jedno její vyhotovení musí obdržet zaměstnanec. Pracovní poměr může u některých vedoucích pracovníků přesně specifikovaných v zákoníku práce vzniknout rovněž jmenováním. Pracovní poměr vzniká dnem, který je sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce, případně dnem jmenování na místo vedoucího pracovníka. Ještě před uzavřením pracovní smlouvy však mají potencionální zaměstnavatel i zaměstnanec určitá práva a povinnosti. Zaměstnavatel při výběru svých budoucích zaměstnanců samozřejmě zjišťuje nejrůznější skutečnosti týkající se těchto kandidátů. V praxi ale bývá běžné, že se zaměstnavatelé dotazují i na věci, na které se ptát nemohou. Zaměstnavatel může při jednáních o možném uzavření pracovní smlouvy vyžadovat od zaměstnance pouze informace, které bezprostředně souvisí s uzavřením pracovní smlouvy. Nemůže tak například klást otázky týkající se těhotenství, rodinných poměrů, politické či náboženské příslušnosti. Na druhou stranu je zaměstnavatel povinen ještě před uzavřením pracovní smlouvy informovat možného budoucího zaměstnance o právech a povinnostech, které by pro něj z pracovní smlouvy vyplývaly, s pracovními podmínkami a s podmínkami odměňování.

Co musí obsahovat pracovní smlouva?

Při uzavírání pracovní smlouvy je nezbytné věnovat velkou pozornost tomu, aby tato smlouva měla zákonem stanovené náležitosti, jinak se obě strany vystavují nebezpečí, že tato smlouva bude neplatná. Těmito náležitostmi jsou: druh práce, místo či místa výkonu práce a den nástupu do práce. Další informace o pracovním poměru pak v pracovní smlouvě uvedeny být mohou, ale nemusí. Jedná se zejména o délku týdenní pracovní doby a její rozvržení mezi jednotlivé dny, výpovědní doby, údaje o délce dovolené, případně způsob jejího určování zaměstnavatelem, informace o kolektivních smlouvách a v neposlední řadě údaje týkající se mzdy nebo platu, výplatních termínů, jakož i způsobu jejich vyplácení. Pokud tyto informace nejsou obsaženy přímo v pracovní smlouvě, je pak zaměstnavatel povinen podat je zaměstnanci písemně dodatečně, a to nejpozději do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru. V pracovní smlouvě mohou být sjednány rovněž další podmínky, zejména hmotné výhody poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci.

Musí být v pracovní smlouvě dohodnuta zkušební doba?

Zkušební doba mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodnuta být nemusí. Je však možné ji dohodnout, a to písemně, nejpozději v den vzniku pracovního poměru, přičemž její délka nesmí přesahovat tři měsíce a nelze ji dodatečně prodlužovat. Pokud však bude zaměstnanec v průběhu zkušební doby v pracovní neschopnosti, bude ošetřovat dítě mladší 10 let, příp. v dalších případech tzv. překážek v práci, doba těchto překážek v práci se do zkušební doby nezapočítává a o tuto dobu se tedy zkušební doba prodlužuje. Po vzniku pracovního poměru již zkušební dobu sjednat nelze.

Hlavní význam zkušební doby spočívá zejména v tom, že zaměstnavatel i zaměstnanec mohou v průběhu jejího trvání zrušit pracovní poměr z jakéhokoliv důvodu, případně bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel je však i v tomto případě poněkud omezen, neboť nemůže takto zrušit pracovní poměr v průběhu trvání prvních 14 dnů pracovní neschopnosti zaměstnance. Zrušení pracovního poměru v průběhu zkušební doby by měl zaměstnanec či zaměstnavatel oznámit písemnou formou druhé straně alespoň tři dny předem, neexistuje však žádná sankce pro případ, že dotyčná strana tuto lhůtu nedodrží.

Na jak dlouhou dobu je možné sjednat pracovní poměr?

Pracovní poměr je možné dohodnout na dobu určitou či na dobu neurčitou. Vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může vzniknout rovněž na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti (tzv. dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr). Tento vztah pak není sice pracovním poměrem, tomuto se však v mnoha ohledech blíží, a proto se řídí některými shodnými pravidly. Rozlišování mezi pracovním poměrem na dobu určitou, na dobu neurčitou a dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr je důležité zejména ve vztahu ke způsobům skončení pracovního poměru.

Všeobecně platí, že pokud není v pracovní smlouvě sjednána doba trvání pracovního poměru, jedná se o pracovní poměr na dobu neurčitou. Pracovní poměr na dobu určitou se v praxi nejčastěji určí časovým údajem, např. do konce konkrétního kalendářního měsíce. Doba trvání pracovního poměru na dobu určitou však může být vymezena i jinak, např. skončením dohodnutých prací.

Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat, případně prodlužovat pouze na dobu nejvýše dvou let ode dne vzniku pracovního poměru. Po uplynutí této doby lze další pracovní poměr na dobu určitou mezi stejným zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednat až po uplynutí alespoň 6 měsíců. Takovéto omezení zabraňuje zaměstnavatelům, aby zneužívali pracovní poměr na dobu určitou a bezdůvodně opakovali uzavírání, případně prodlužování pracovních poměrů na dobu určitou s týmž zaměstnancem. Omezení se však netýká některých specifických pracovních poměrů, jako jsou pracující důchodci, v případě náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance po dobu jeho překážek v práci, tedy např. dlouhodobá nemoc či mateřská a rodičovská dovolená, a konečně z důvodu vážných provozních důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodu zvláštní povahy práce vykonávané zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že vážné provozní důvody a zvláštní povaha práce jsou pojmy velmi široké a neurčité, zákon vyžaduje, aby tyto pojmy byly dohodnuty mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací, případně stanoveny vnitřním předpisem zaměstnavatele v případě, že odborová organizace u zaměstnavatele nepůsobí.